Nakoupeno, zabaleno, nadepsáno „maminka“. Jediná jistota, že dostanu dárek. Taky tím výrazně eliminuju nedorozumění. Můj muž mi vloni pod stromeček nadělil počítač. Už mu byl malý. Byl zklamaný, že jsem zklamaná. Nepoučitelný prostředník Ježíška. Před dvěma lety jsem dostala lyže. Jeho lyže. Když si je pořídil, mluvil o zbraních. Mluvil o klouzavé brutalitě. Tvářil se s nimi, jako závodník na startu světového poháru. Další sezónu chtěl být ještě lepší závodník. Z těch zbraní se stal krotký turistický beránek. Lyže přesně pro mě. Telefon přesně pro mě. Golfové hole přesně pro mě.

Letos ho přes bříško šponuje sako…

„Děkuju ti Ježíšku.“

Mlha je suspenze drobných vodních kapek v ovzduší, která omezuje vodorovnou dohlednost pod jeden kilometr.

Tolik o mlze  „zelená“ encyklopedie.

Přemýšlela jsem, jestli je mlha mojí přítelkyní. Nebo naopak. Na tyhle problémy nastupuji systémem „pro a proti“. Snažila jsem se být objektivní, ale přesto mlha odchází poražena. Nevzpomenu si už na vše, co mi kdy provedla, ale v živé paměti mám včerejší ráno.

Ošidila mě o pohled na malešickou spalovnu. Obrazy, co kreslí komíny krmené odpadky, najednou nebyly. Komíny vypouštěly jen suspenzi drobných kapek do celého mého ovzduší.

Další mínus přiděluji mlze, která mne i další lyžaře obtěžovala při sjíždění alpských svahů. Říkala si difúzní!  Asi bych někde vyhledala, že je to rozptýlené světlo, které nevrhá stín. Nic hledat nebudu, je to jednoduché. Nevidíte si na špičku lyží, točí se vám hlava, terén splývá v jednolitou plochu a dobrou kávu v Rakousku vařit neumí.

Také mě obtěžuje při jízdě v autě, protože nevím, kde se zapíná mlhovka (prý mám dokonce dvě). Vadí mi, že mi  nedrží vlasy. Nesnáším, když na jaře vrcholí hokejová extraliga, venku je teplo a u ledu se válí mlha! Už tak je problém najít puk mezi reklamními nápisy a ještě – hmľa.

Tím jsem si vytvořila oslí můstek pro výčet plusů na stranu mlhy. Líbí se mi, jak mlha zní ve slovenštině.

Je to málo, ale víc toho ve prospěch mlhy nevymyslím. Chápu, že ona tu se mnou musí být. Třeba jen proto, že si pak víc užiju jasný den.

Letos o prázdninách  jsme opět sjížděli Vltavu. Letos jsem poprvé nepoužívala pláštěnku. Sedm let před tím ano. A také jsem poprvé  viděla tak zadělanou oblohu od hvězd, že  některé z ní přepadávali. První padající hvězdu jsem obtěžkala přáním, abychom byli zdraví. Na druhou jsem naložila břímě věčné lásky a moje třetí přání byl spíš dotaz, jestli bych nemohla trochu zhubnout.

Čtvrtý  den cvičím. Další dloubanec v zádech, další bolavý kloub. Mám toho dost. Jedu roztočit peníze. Na poštu. Na vedlejší výloze mě zaujal nápis „Trápí vás kila navíc?“ Jasně, trápí, ale másla se nevzdám!

Mých rozpolcených očí si všimla prodavačka zázračných produktů a nabídla mi bezplatnou konzultaci s výživovou poradkyní. Dozvěděla jsem se, že mám na výšku o deset centimetrů méně, než kdykoliv před tím a na šířku deset kilo nadváhy. Tahle „hvězda“ mi zakázala kafe, víno a vlastně celou mojí lednici. Prý se jedná o pestrou dietu. Brokolice s netučným tvarohem celý týden! Sama  byla kulatá a mojí narážku vysvětlila tím, že její manžel má bohužel rád plnoštíhlé ženy. Prošustrovala jsem půl nájmu za vlákninu a večer jsem si dala divočáka na šípkové omáčce.

Doufám, že jsou hvězdy spravedlivé a nevyplní přání naší dcery. Od útlého dětství si přeje kočku nebo psa.

„Jediné domácí zvíře, které jsem kdy měla, byl pavouk v rohu pokojíčku.“ Prohlásila nedávno  v autě po několika hodinách jízdy. Byli jsme vděční, že vůbec  mluví, protože před tím si jen střídavě holila nohy, jedla a poslouchala svojí muziku.

„Hej kámo, to jsem si přála, když padala na vodě hvězda!“

Skočila tatínkovi kolem krku, když ji večer přinesl nový notebook.

Doba zvýšené pohlavní aktivity provázející páření u savců, je vyvolána zvýšenou hormonální činností a je periodickým jevem.

(Velká všeobecná encyklopedie, Euromedia Group, k.s., 2010)

Za tou charakteristikou nevidím jen zvěř. Jsme také savci! Jenže u lidí není páření vymezeno ani konkrétním obdobím. Funguje to celý rok. Zase bez pravidel. Jako politika. Nejsou snad předčasné volby takové velké páření? Velká politická říje. U koček se tomu říká mrouskání, zajíci se honcují a psi hárají. Politici intrikují.

Mám doma samce savce. O páření mimo rajon nic nevím a je apolitický. Ostatní úchylky se snažím hlídat. Občas se mi však v té divočině vymkne…

Koncem září  jsme jeli do Drážďan. Dcera si napsala dlouhý seznam věcí, které nutně potřebuje. Nakupoval i manžel. Ten manžel, co pokaždé tvrdí, že nesnáší nakupování. Nesnáší, když něco prohlížím. Nesnáší moje zájmové listování ramínky. A už vůbec nesnese, když si něco zkouším.

Přivezl si čtvery boty a půlmetru černých ponožek. Ponožky jsou jeho speciální záležitost. Již několik let si kupuje stejnou značku i barvu ponožek. Koupí je opravdu pokaždé. I šuplík má své limity! Já praktikuju každodenní orgie s pračkou a dokážu točit troje ponožky.

Má šedesát pět párů stejných ponožek.

Problém s nedostatkem ponožek nenastal, ani když bylo období rozbitých přístrojů. Porouchala se taky pračka. Toto období je charakteristické tím, že nám smrdí byt. Všichni montéři, opraváři a nosiči krabic jsou zvyklí se zouvat. Samci, co lákají specifickým pachem.

„Nezouvejte se! Vážně, my se taky nepřezouváme.“

Milosrdná lež. Radši pětkrát vytřu. Radši někoho zvolím. Radši uvolním další šuplík. Počkám na další periodu.

Vendula Pačesová
Šeberácké noviny 10/2013

Zastřihávání křídel

Proč mají všechny kadeřnice dlouhé vlasy? A proč chtějí všechny zákaznice stříhat? Proč všechny kosmetičky mají přirozený vzhled? A proč od nich odcházím jako klaun? Proč mi je vždycky trapné, že chci, aby mi to slušelo? Proč si všechny mladší holky myslí, že na mně nezáleží?

Kdybych se rozvrhla do etap, vypadalo by to asi tak:

V první etapě, od dvaceti do třiceti let, jsem ždímala přírodu. Stačila mi černá tužka na oči, kysličník, březový šampón na vlasy a neutuchající veselí s přesvědčením, že všichni muži stojí především o mou duši.

Druhá etapa, třicet až čtyřicet let, plula po světových vodách pod vlajkou mateřství. Tentokrát jsem si vystačila s pěti tričky velikosti XXL, laclovými kalhoty a pocitem, že dítě v břiše, v kočárku nebo se školní brašnou na zádech ze mě činí neodolatelnou světici.

Třetí, od čtyřiceti do pětačtyřiceti, jsem (bláhově) začala kombinací všeho, co bylo charakteristické pro obě předešlé etapy. Matka s duší. V autě bývá rezerva. V životě ne. Jenže já v téhle poslední etapě potřebovala svou píchlou duši vyměnit. Za odolnou. Do drsného prostředí. A vyvážit.

Namísto toho ji teď sama lepím a látám. Duše se prohýbá pod nánosem krémů proti vráskám, učí se tolerovat pubertu, zkouší likvidovat tukové polštáře, snáší bolení v kříži, snaží se ignorovat kadeřnice, co jí chtějí krátit vlasy, a nemyslet na slečny, které vdaným husám zastřihávají křídla.